Prázdninové stanování mladých hasičů při SDH Pacov
16. 8. - 19. 8. 2020
Již pátým rokem pořádá náš sbor pro mladé hasiče vždy kolem půlky srpna takové malé soustředění. Všechno to začalo v roce 2016, kdy jsme se znovu začali zúčastňovat celostátní hry Plamen. Tato hra obsahuje kromě známého požárního útoku ještě 5 dalších disciplín, a na to prostě jednou v týdnu hodinu a půl dlouhý trénink nemůže stačit. Takže by se nechalo říct, že našim stanováním spojujeme příjemné s užitečným. Zažijeme spoustu srandy, utužíme kolektiv a k tomu pilujeme naše sportovní výkony.
Letošní rok jsme opět využili vstřícnosti Pacovského AMK a zakempovali jsme na horní louce v motokrosovém areálu na Propadě. Sraz byl v neděli od 9:30 hodin přímo na místě. Vedoucí a dorostenci přijeli hned po ránu, aby zatím stihli z hasičárny navozit vybavení a vyznačit tratě na jednotlivé disciplíny. A že jich letos bylo požehnaně. Když už jsme vyrazili na 4 dny, tak jsme si řekli, že kromě požárního útoku, který trénujeme převážně o klasických trénincích, tady postavíme všech pět zbylých disciplín, požární útok CTIF, štafetu dvojic, štafetu 4 x 60 metrů, štafetu s překážkami CTIF a závod požárnické všestrannosti. No, hráli jsme si s tím až do oběda. Mezitím, co dorostenci značili tratě a umísťovali překážky, se postupně sjely SKORO všechny děti (někteří měli totiž akademickou tříhodinovku 😊). Než si 20 dětí postavilo každý svůj stan, tak se ze zatáčky vyřítil Aleš se svým pověstným guláškem. V tom momentě bylo po stavění a všichni jsme se šli posilnit. Po obědě jsme si dali pauzičku, aby se nám na trati neobjevil guláš a potom jsme se vrhli na PÚ CTIF. Tato disciplína je asi ta nejsložitější, co u hasičů je. Nejde ani tak o rychlost, ale o techniku, protože za všechno, co se udělá špatně je 10 trestných vteřin. Jak nám postupně děti přechází z mladší kategorie do starší a ze starší do dorostu a někdo přestane chodit a jiný zase přijde, tak musíme pomalu každý rok přestavovat tým. Chvilku jsme zkoušeli různé změny a přesuny, až se zdálo, že takhle by to šlo. Vrhnuli jsme se tedy na další disciplínu, protože jsme chtěli první den poskládat všechny posty, aby už potom každý věděl, v čem co dělá a mohli jsme jen vylepšovat časy. Další na řadě byla ŠD. Tady je to naopak hodně o rychlosti, takže tým nebylo tak těžké sestavit. Nakonec nás čekala štafeta CTIF a 4 x 60. Tyto disciplíny se běhají sice až na jarním kole, někdy v květnu, ale není na škodu si to trochu osáhnout. Ono potom, když je jediná možnost zaběhnout si to den před soutěží, tak to nedělá dobrotu. Mezitím, co ostřílení matadoři trénovali disciplíny, tak na Ivu čekal úkol nejtěžší. Naučit nováčky všechno to, co budou potřebovat na úterní braňák. A že toho není zrovna málo. Chvílemi jí jímala hrůza, ale ona má tuhý kořínek a jen tak se nevzdává. Než se všechno vysvětlilo a vyzkoušelo, tak bylo kolem šesté hodiny, a to znamenalo dvě věci. Za prvé, že je čas rozdělat ohýnek a opéct buřta a za druhé, že je třeba, aby pár šikovných silných jedinců jelo na zámek rozestavět lavičky na letní kino, které se konalo bohužel současně s naším stanováním. Alespoň jsme se prostřídali u ošťuráků. Po večeři jsme uklidili vybavení, které nesmí zmoknout nebo by se někomu mohlo líbit a už bysme ho nenašli, do velkého stanu a následoval volný program. Kdo chtěl ještě trénovat, tak trénoval, kdo chtěl chvíli klidu, tak si zalezl do svého stanu a zbylí hráli ve společném stanu karty nebo si jen tak povídali. Jelikož nás čekaly ještě 3 dny tvrdého tréninku, tak to nebylo na žádné dlouhé ponocování.
Hned ráno nás o jednoho ubylo. Aleš musel do služby, takže ranní nákup byl na Filipovi. Ještě že tam měl Matěj svoje kolo. Potom, co děti vstaly, trochu se rozkoukaly, nasnídaly a zkulturnily, následoval tvrdý trénink PÚ CTIF. Místo Aleše si je vzal na povel Filip, pomáhal mu Matěj a už se jenom běhalo a běhalo. No občas byla taky nějaká pauzička, protože byl celkem hic, tak aby nám na trati nepadly. Ale ne zas moc dlouho, aby nevychladly. Ti, co PÚ CTIF neběhají, tak čekala střelba ze vzduchovky, protože je to jedno stanoviště na braňáku a od střelby se všechno odvíjí. Tady je měli na povel Tomáš a Ondra. No a ty nejmenší si vzaly pod křídla Majda, Zuzka a Iva a pomalu s nimi začaly ŠD. Když se blížilo k polednímu, tak přišlo dilema, jak vyřešit problém s obědem. Všichni najednou jsme odejít nemohli a auto jsme neměli. Takže se Tom, Ondra, Matěj, Filip a Láďa sebrali a pěkně po svých vyrazili do města na oběd. Což o to, tam to šlo, ale nazpátek ten kopec nahoru kolem Maštálek, s plným žaludkem, v pravé poledne, v největším hicu. My zkusili jak psi. 😊 Na Propadě jsme se vystřídali s druhou skupinou a oni vyrazili stejnou trasou. V jídelně Na Růžku už pro ně měli připravených 20 obědů. Žebírko prý vůbec nebylo k zahození. Než se druhá parta vrátila, měli jsme my, co jsme šli na oběd dřív alespoň chvíli pauzu. Akorát tak poklidit, dát sprchu, trošku orazit a během hodinky už se za kopcem objevila první parta dětí. Nechali jsme je trošku zaklimatizovat po té náročné cestě a kdo chtěl, mohl se jít vykoupat do rybníka. I když Iva tedy byla dost proti z přesvědčení, že ta voda je špinavá, studená a určitě i mokrá. Ostatním to ale nevadilo. Kolem druhé hodiny jsme se vrátili k trénování. Tentokrát to byla opět střelba, učení se na ZPV a štafety CTIF a 4 x 60. Troufnu si říct, že tohle děti bavilo mnohem více. Za jedno pro hodně lidí to bylo něco úplně nového a jak to moc netrénujeme přes rok, tak to ještě nestihlo omrzet. Jo, a hlavně jsme museli v našich podmínkách výrazně zkrátit úseky, takže pohodička. Večer jsme ještě stihli dát pár pokusů na PÚ CTIF, abychom zjistili, jak se dopolední píle osvědčila. Ale taky všeho moc škodí se říká a v nejlepším je nejlepší přestat. Čekal nás tedy už dnešní poslední úkol, a to rozdělat oheň na buřty. Tuto disciplínu mají rádi hlavně naši dorostenci, protože z toho mají ten požitek ve formě klobásy. Opekli jsme si večeři, chvilku poseděli u ohýnku, ale potom se nám kolem osmé trochu rozpršelo a přišla bouřka, tak jsme zalezli do velkého stanu a bylo po problému. Menší se sice trochu bály, protože pro někoho to byla vůbec po včerejšku druhá noc bez rodičů a rovnou ve stanu a v bouřce, ale nakonec to všichni zvládli se ctí. Oni to meteorologové slibovali, ale dopadlo to celkem dobře, za chvíli se zase vyčasilo a už byly jenom v dáli vidět odcházející blesky. Horší, než bouřka byla parta nevychovaných motokrosařů, kteří nám bušili do stanů a děti se jich bály. Na těch si ale zase pro změnu smlsli Iva s Filipem. Kdo chtěl, šel na kutě, komu se ještě nechtělo, tak poseděl s dorostenci a večerku si natáhl.
Ráno se nám o snídani postaral kromě maminek, které celý den pekly buchty Aleš, který se právě vrátil ze služby. Taky tak vypadal. Ono nás to nejhorší asi obešlo, protože 10 km od nás už byly vylité potoky z koryt a všechno pod vodou. Takže se moc nevyspal. Když ráno děti vstaly. No ráno, spíš bych měl říkat dopoledne, tak jsme se vrhli na maraton disciplín, stejně jako v neděli odpoledne, abychom viděli, jestli je tam posun. Posun tam byl. A to o dost k lepšímu. Musím říct, že jsme jako vedoucí byli sami překvapeni a tady nutno chválit a chválit. No, než se vystřídaly na 4 disciplínách 2 party starších dětí a 1 mladších, tak už byl opět čas oběda. Dnes to bylo lepší, to už jsme měli auto, takže jsme se pěkně vezli, a ještě jsme stihli nakoupit jídlo a pití, co nám pomalu začalo docházet. Druhá parta, což byly děti a Iva s Alešem šla pěkně pěšky. Dneska pro nás nachystali rajskou, takže představa běhání po obědě byla dosti nereálná. Takže šli všichni pod vedením Tomáše a Ondry povinně střílet a učit se na ZPV. Mezitím, než každý uměl všechny značky, všechny uzle, přelezl lano, sestřelil špalíky..., tak Iva s Alešem označili trať a Filip s Matějem připravili materiál pro rozhodčí na všechny stanoviště. Než se tohle všechno stihlo udělat, tak bylo půl čtvrté, a to byl přesně ten čas, kdy nám měly přijet posily z našeho sboru dělat rozhodčí na stanoviště. Jak nám postupně dorostenci dospívají, tak už běhat nemůžou. Dělají tedy rozhodčí ostatním, takže nám jako posily stačili letos jenom Honza Kohout a Ája Čížková. Chtěl bych jím tímto poděkovat, že si našli čas ve svém volnu, zvláště potom Honzovi, který nám dělal zásobovače, když Aleš nemohl. Ale už k závodu. Krátce před čtvrtou hodinou vyběhl první závodník. Trať měla asi 2,5 km, takže to nebylo nic tak hrozného. Na prvním stanovišti, hned pod kopcem narazil na nekompromisního rozhodčího Matěje s pohodlnou rybářskou židličkou. Tady to bylo stanoviště střelba ze vzduchovky. Následně hned u lesa u startu motokrosového závodu seděl na zábradlí Filip, u kterého se vázaly uzle a dorost šplhal po laně. Nechápu, jak mohli někteří tohle stanoviště úplně minout, ale to se stává. Jako další seděl lese za stromem schovaný Ondra, který potřeboval ošetřit rameno a koleno. Nikomu z nás nedošlo, že dát dvoumetrového kluka na ovazování nebude to pravé. Holt trojcípé šátky pro obry se ještě nevyrábí. 😊Na konci lesa seděla Iva, která chtěla zorientovat mapu, zaměřit azimut a určit topografické značky. Dorost s ní komunikoval pomocí optických signálů. Kdo to dokázal, tak mu za odměnu poradila, jak přejít bažinu, která byla hned za ní, tak aby se nenamočil. Zbytek měl smůlu. Kdo se neutopil, tak pokračoval dál. Děti to měly jednodušší. Jenom vyběhnout kopec, ale pro dorostence byl připraven přesun podle azimutu. To byl opět kámen úrazu. I když, jak pro koho. Nad kopcem za keřem už na dece seděla Ája, u které byla příprava pro budoucí členy jednotky. Je třeba vědět, co čím hasit, čím naopak ne a jak se které náčiní jmenuje, aby to nebylo takové to hele ty, podej mi támhle to, jak je támhle za tím stříbrným. Kdo se dostal přes přísnou rozhodčí Áju a nesežrali ho komáři, tak cestou narazil na Honzu. Tam děti překonávaly vodorovné lano a dorost přeskakoval vodní příkop. No a potom už následovala cílová rovinka (tedy skoro rovinka) a na konci ní Aleš, který tomu všemu velel. Zapsat čas a hotovo. Kdo doběhl, dalo by se říct, že vlastně vyhrál. Někdy po dvou hodinách proběhl cílem i poslední 20. závodník. Rozhodčí si tedy mohli sbalit saky paky, a jít do cíle. Cestou jsme ještě posbírali fáborky, aby po nás nezůstal nepořádek a čekalo se, až Aleš vyhlásí výsledky. V kategorii mladších dětí byl vítězem Tobiáš Hladík. Kategorii starších ovládla Verča Trpáková a první z dorostu nebyl nikdo jiný než Tom Berka. No, není důležité vyhrát, ale doběhnout. Každý se ze svých chyb určitě poučil a na závodě už to bude bez trestných. Děti se šly převléct a vydýchat a přišel opět čas pro naše staré zálesáky, aby rozdělali oheň. Aleš musel odjet dělat obsluhu na letní kino, takže jsme opět osiřeli. Dali jsme si večeři a potom byla volná zábava. Tedy jen do té doby, než se setmělo. Protože je to poslední večer, tak následovala noční bojovka. Nebylo to nic tak strašného. Dojít asi tak 400 metrů po tmě přes louku po svíčkách a na konci se podepsat, aby byla kontrola, že byly v cíli. I když tedy na koci měl původně sedět kostlivec, ale to jsme vzdali. Poděkujte Ivě děcka, být na mě, tak tam je. Kdo chtěl, tak šel sám, kdo se bál, mohl jít ve skupinkách anebo vůbec. Nikoho jsme nenutili. Na zítřek jsme neměli plánovaný žádný náročný program, takže i večerka byla, jak se komu chtělo. Tedy pro ty mladší byla, ale zkuste si zahnat 15letý habány v 10 večer do postele. Večer se mezi nás vrátil i Aleš. A co je důležité, povedlo se nám naplánovat i hrubé nástřely scének na 150.výročí založení našeho SDH, které bude přesně za rok touhle dobou. Hurá, po půl roce jsme s tím konečně hnuli. V noci nám opět pršelo, tentokrát už o něco víc. Kdo si nezavřel zavčasu stan, měl plovoucí postel. A kdo si neuklidil boty tak měl smůlu anebo jedny náhradní. Že Aleši. 😊
Ráno ještě trochu poprchalo, ale než se Aleš vrátil z nákupu, bylo po dešti. Takže naposledy nasnídat, zavázat boty, nasadit helmy a na start. Klasika, Iva s holkami mladší, Filip s klukama starší a Aleš PÚ CTIF. Večer jsme dětem slíbili, že každou disciplínu zaběhneme zítra 4krát a budou mít od nás pokoj. Některé sliby se plní, jiné zase ne. PÚ CTIF už nikdo nechtěl, ale 4 x 60 by běhaly ještě dvě hodiny. Když to baví, tak je to radost. Poslední oběd jsme vyřešili taky jinak. Dorostencům karbanátek Na Růžku moc nevoněl, tak že dojedí na Propadě klobásy. Aleš ušetří za naftu a bude se moct jít jedním vrzem. Než se vrátili s dětma z Růžku, my měli všechny překážky rozebrané a snošené na hromady. Zapřáhli jsme tedy káru a postupně vše odváželi na hasičárnu a uklízeli rovnou na svoje místo. Otočili jsme se takhle po třetí a zbyly nám už naložit akorát pivní sety a velké stany, ale co je hlavní, nemuselo se čekat na žádnou nedochvilnou maminku, protože Iva mezitím rozdala všechny děti. Takže jsme se všichni zbylí přesunuly na hasičárnu s poslední károu a mohli jsme si říct: "hotovo!" Po 80 hodinách, které jsme strávili všichni pospolu jsme se rozešli každý ku svému domovu.
Na závěr mi dovolte ještě poděkovat místnímu AMK za poskytnutí zázemí, a to se vším všudy. Všem dorostencům, dorostenkám, instruktorům a ostatním členům SDH Pacov, kteří pomáhali s přípravou a zasloužili se o hladký průběh celého stanování. Ale největší poděkování patří Ivě Trpákové a Aleši Jandovi, bez kterých bysme nejeli nikam.
za SDH Pacov
Filip Dolejš