Letní soustředění
Jak už se stalo zvykem, vždy ke konci prázdnin si žáci SDH Pacov sbalí svých pět švestek a vyrazí na pár dnů někam pod stan. Tentokrát to bylo od pondělí 13. do středy 15. srpna. Hlavní náplní našeho stanování je příprava na podzimní kolo Hry Plamen, které už je za dveřmi a my se ho už potřetí zúčastníme.
Každý rok se vydáváme někam jinam a přitom hlavní prioritou při výběru je, aby jsme se tam mohli přesunout hezky po svých. Tento rok naši trenéři vybrali hřiště v nedaleké Salačově Lhotě. Nejsme nijak nároční, ale po zkušenosti z před minula, kdy jsme neměli ani tekoucí vodu, natož sprchy jsme byli rádi, že nám místní hasiči propůjčili i jejich klubovnu s veškerým zázemím, a tak jsme si mohli vše potřebné navozit a připravit už v neděli odpoledne a tím mít více času na trénování.
V pondělí 13. 8. padla půl devátá raní a tím to vše vypuklo. Všichni jsme se sešli na pacovské hasičárně, všechny velké batohy, stany, spacáky, a hlavně buchty od maminek jsme naložili do auta a jenom tak nalehko s malou svačinkou jsme se vydali na místo určení. Sraz jsme dali záměrně dříve, protože jsme čekali, že se děti budou courat a budeme rádi, když dorazíme před jednou hodinou. Opak byl ale pravdou. Cesta nám pěkně utíkala. Vzali jsme to přes celý Pacov až do Sovového parku, tam byl alespoň pěkný chládek a odtud až do Bratřic po Sovově stezce. V Bratřicích u hospody jsme si dali svačinku a pokračovali jsme pořád dál. I přes únavné vedro jsme se dostali do Salačovy Lhoty ještě před polednem. Mysleli jsme, že hned jak dorazíme, tak na nás bude čekat hrnec plný Alešova pověstného guláše, ale pro ten Aleš musel prvně dojet do Pacova. Zatím jsme alespoň začali stavět stany, ale jakmile se ozvalo OBĚD, vyhrabali jsme z batohů ešusy a rázem bylo po stavění. S plnými břichy se, jak známo těžko běhá, a tak když nám trochu slehlo, dostavěli jsme ty stany a nanosili všechny věci potřebné k tréninku. Běhali jsme celkem tři disciplíny a to: Štafetu požárních dvojic (ŠD), Požární útok CTIF (PÚ CTIF) a Závod požárnické všestranosti (ZPV). Začali jsme PÚ CTIF. Tady bylo hodně těžké sestavit tým devíti lidí, protože nám starý koně odpadli, tak jsme si museli najít nástupce z mladších řad. Pro začátek to bylo sáhodlouhé vysvětlování, co a jak, protože to někteří v životě neviděli, natož aby to běželi. Když už všichni uznali, že vědí všechno, mohli se postavit na start. Tady si vedení vzali do parády Matěj, Filip a Tom. První start se moc nepovedl, ale s tím se tak nějak počítalo. Šlo o to, aby si děcka alespoň dráhu vyzkoušeli. Ona to je taky jedna z nejtěžších disciplín, která se u hasičů běhá. Jde o to přeskočit vodní příkop, který má 180 cm a to pro desetileté děcko se dvěma hadicemi v rukou není žádný med, přelézt 70 cm vysokou bariéru, prolézt tunelem, přeběhnout po lávce, (k tomu všemu roztahávat hadice tak, aby nebyly přetočené), nastříkat vodu ze džberovek do terčů, uvázat uzle, a podle obrázku přiřadit hasičské vybavení. To všechno v co nejrychlejším čase, bez mluvení a s minimem trestných minut, které jsou skoro za všechno. Trať je poměrně dlouhá a v těchto vedrech jsme vždy po dvou pokusech museli vyhlašovat picí pauzy. Mezitím, co jedna parta trénuje, druhá střílí ze vzduchovek a třetí se učí teorii k ZPV, který budeme běhat druhý den. Postupem času se výkony lepšily a lepšily, a tak jsme uznali za vhodné jít do pergoly a opéct si buřta, klobásu, ohřát guláš, dát si buchty, no prostě každý se podle chuti pořádně nadlábnout. Po takové večeři jsme nemohli pokračovat v PÚ CTIF, tak jsme si alespoň párkrát zaběhali ŠD. Tady to má zase na starost Iva. Tuto disciplínu běháme i o trénincích, tak máme posty jasně dané a šlo jen o to vylepšit si časy. Není to žádná těžká disciplína, je pro pět lidí a jde jen o to, co nejrychleji rozhodit, roztáhnout, stáhnout a smotat hadici. Nic se nemá přehánět, abysme se nepřetrénovali a tak jsme to utli, šli jsme pod pergolu a akorát začalo pršet. Nám to ale nevadilo, vytáhli jsme karty, někdo si dal pro jistotu druhou večeři, a tak jsme povídali a hráli a jedli a postupně začaly děcka chodit na kutě a zase zpátky, protože se bály bouřky, tak je chodili Aleš s Ivou uspávat a pak rovnou přelezli každý k sobě. Matěj s Filipem si usmysleli, že budou spát venku a neodradil je ani déšť ani bouřka a ani dotěrný kocour.
Ráno, i přes to, že Aleš řekl, že je zákaz vstávání dřív jak v 7:00, aby ho nevzbudili zipy u stanů, stejně se už po šesté hodině začali trousit první nedočkavci. Místní obchod otevíral až v osm, tak se museli spokojit s buchtama a nebo prostě počkat. Než jsme přišli z nákupu, byli už nahoře skoro všichni, a tak mohli v klidu posnídat. Hned po snídani chtěly holky jít střílet. Když jsme se jich zeptali, jestli není rosa, odpověděly určitě ne, ale boty měly celé urousané, naše odpověd zněla: ,,Když neni rosa na střílení, nebude rosa ani na běhání PÚ CTIF". Podívaly se škaredě, ale šly i s ostatními připravit dráhu. Mezitím jsme jim připravili ty vzduchovky, aby si mohl zbytek dětí, co neběhá zastřílet. Vypadalo to, že přes noc toho moc nezapomněli a výkony nebyly vůbec špatné. Nebylo ani takové horko, takže místo picí pauzy jsme vyhlásili pauzu na běhání ŠD. Se zlou jsme se potázali. Mezitím, co my jsme běhali a stříleli a běhali a stříleli Aleš vyznačoval trasu na ZPV, kterou jsme běhali odpoledne. Když se vrátil, tak nám zrovna přivezli z jídelny Na Růžku obědy v podobě řízků a brambor. Po řízkách se jen zaprášilo, ale brambor polovička zůstala. Jako vždy. Po obědě se nikomu nechtělo běhat, tak jsme čas využili teoretickou přípravou. Není jí úplně málo, protože je třeba kromě střílení ze vzduchovek umět: uvázat uzle (lodní, tesařský, plochou spojku, zkracovačku a neoblíbený úvaz na proudnici), ošetřit poraněné koleno a ruku pomocí trojcípého čátku, ovládat 25 topografických značek, podle buzoly zorientovat mapu na sever, umět zaměřit azimut, vědět, co čím hasit a nehasit, přešplhat lano a znát 10 technických prostředků. To je jen pro kategorii dětí. Pro dorostence, kterých jsme letos postavili také jedno družstvo k tomu ještě přibyde vyšplhat po laně 4 m, přeskočit příkop 2,5 m, umět optickou signalizaci používanou běžně při zásahu, znát 3x tolik technických prostředků než v dětské kategorii a umět se přesouvat mimo vyznačenou trať pouze pomocí buzoly. Měli jsme na to dost času, protože jsme čekali, až nám přijedou rozhodčí z našeho SDH. Ono je celkem 6 stanovišť rozmítěných po trase dlouhé 4 km. A absolvovat tuto trasu s každým z 21 dětí je nemožné, proto na každém stanovišti bude někdo sedět, kontrolovat a zapisovat. Přesně podle plánu, v půl čtvrté byl každý na svém místě a mohl startovat první závodník. Vybíhali jsme za sebou v intervalu od 3 do 5 min., podle toho, kdo jak rychle běhá, tak aby jsme se na žádném stanovišti nepotkali. Stejně jsme se potkali. A to i více než dva najednou. Po páté hodině vyběhl poslední závodník. Mezitím už byla většina zpátky a po doběhnutí posledního si Aleš zalezl do klidu, aby mohl spočítat testné minuty společně s časem na trati a mohl vyhlásit výsledky. My jsme zatím rozdělali oheň a opékali klobásy, o zbytku guláše jsme se radši nezmiňovali, aby jsme si ho mohli dát někdy až přijde v noci hlad, ale nájezdy našich některých členů nevydržel a padnul za vlast. Po večeři Aleš vyhlásil výsledky. Není důležité jak kdo dopadl, protože jsme běhali jednotlivě a na soutěž poběžíme v pětičleném teamu, každý dostal pamětní placku a měl dobrý pocit z toho že to vůbec doběhl. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Nemůžeme přece porovnávat někoho, kdo je u hasičů pomalu od narození a jiného, kdo je u nás rok nebo dva. Dneska nám nepršelo, takže jsme mohli do noci dovádět venku a když padla úplná tma, nastalo to, čeho se někteří nemohli dočkat a co bylo pro jiné noční můra. Noční bojovka. Šlo o to dojít přes pole po svíčkách na vyznačené místo, kde jsme se na důkaz, že jsme došli až sem měli podepsat. Někdo byl odvážný a šel sám, jiní šli radši ve skupinkách. Šli ale všichni a všichni se také kupodivu vrátili. Po celém dni se nám povedlo děti utahat natolik, že šli spát sami od sebe a nemuseli jsme je ani přemlouvat.
Bylo vidět, že si všichni vzali minulé Alešovo kázání o vstávání k srdci, a tak se jenom sem tak ze stanu ozvalo: ,,Co myslíš? Už je sedm?" A až do 8:00 jsme mohli dole v pergole užívat ticha a ranní kávy. Po osmé začaly chodit děti. Se snídaní jsme si nemuseli dělat hlavu, protože zbyli ještě buchty, rohlíky, chleby, sýry a dokonce si někteří zakousli i klobásy a buřta, z čehož se udělalo Ivě značně nevolno. Po snídani jsme začali tradičně ŠD a PÚ CTIF. Šlo už jen o to vytáhnout to na lepší časy, protože byly hodně znát dva dny tvrdého trénování. Spíš jsme se zaměřili jednotlivě na to, co komu nejde, někdo se šprtal teorii, někdo střílel jako o závod a ti, co všechno umí učily ty, co to neumí. Když už si všichni mysleli, že všechno umí, tak jsme začali pomalu poklízet. Protože se pomalu blížilo poledne, tak jsme jenom posbírali odpadky a snosili vybavení na jednu hromadu, aby se to mohlo všechno odvést zpět do Pacova. Největší fofry byly, když se objevilo auto s obědama. Tentokrát to byly špagety. Když měli všichni plné ešusy, tak rázem zavládl nádherný zvuk. Úplné ticho. Po třech dnech s 21 dětmi je to něco nádherného. Nebylo kam chvátat, odvoz byl až na třetí hodinu, tak jsme si dali po polední hoďku. Kdo chtěl začít balit, tak balil, kdo ne odpočíval. Po odpočinku ale stejně všechny čekalo všechny věci sbalit zpět do batohu a stany složit. Pro některé to byla naprosto zbytečná práce ho stavět, protože do něj za tři dny prakticky nevlezl. Všichni děti, zvláště ty nejmenší, měly hrozného elánu s balením stanu, ale kámenem úrazu bylo, když měli nacpat velký stan do malého fusaku. Tady museli nastoupit zkušení táborníci a pomoct všechno všem sbalit a odnosit. V původním plánu bylo, že se vrátíme hromadně do Pacova až po čtvrté hodině, ale spousta rodičů měla se svými dětmi už jiné plány, tak si pro ně přijeli. Tady se ukázaly Iviny organizační schopnosti, takže než Aleš vytřel klubovnu, tak byly skoro všechny děti už v Pacově. Každý vzal do auta svoje a další tři děti a rázem bylo lidí tak akorát do jedné dodávky, která už byla na cestě do Salačovy Lhoty. Než přijela měli jsme všechno uklizené a tak jsme to jenom naházeli na káru a do kufru, poděkovali jsme a rozloučili se. Po příjezdu do Pacova jsme vše uklidili zpět do hasičárny a mohli jsme si říct, že jsme sice s energií úplně na nule, ale dětem se to líbilo a na soutěži se ukáže, jestli naše snažení mělo smysl. Jestli jo, tak za rok zase.
